oficiální stránky internetového rádia zaměřeného výhradně na neprofesionální hudební scénu

DIOGENES

14. června 2006 v 22:54 |  KDO JE KDO
Kolikrát jsem to už slyšel! Mám na mysli takové ty řeči: "Jó, to víš, občas si jdu někam zahrát a rádi bychom založili kapelu. Jenže kde sehnat aparát, zkušebnu a nakonec i muzikanty, to je prostě nemožný." Chcete založit kapelu? Zeptejte se mě jak! Nám to žádné potíže nedělalo, a to navzdory faktu, že jsme neměli aparát, zkušebnu, nástroje a dokonce jsme vlastně ani neuměli na nic hrát.
Když jsem v šesté třídě základní školy s oním návrhem předstoupil před několik spolužáků, měl jsem za sebou asi roční zkušenost z rodinné kapely, v níž mladší sestra mlátila dvěma klacky do papírových krabic a starší brácha občas brnkal do piána. Důležité je, že jsme tak činili bez jakýchkoli teoretických znalostí o harmonii a vycházeli pouze z toho, zda nám ten či onen souzvuk připadal libozvučný nebo ne. Zocelen naším domácím koncertováním a vybaven znalostí prvních asi pěti akordů jsem se tedy v červnu 1986 odhodlal k odvážnému činu. Blížily se prázdniny a na zahradě gymnázia, kde tehdy naše škola sídlila, probíhalo každoroční drhnutí různých piktogramů, sprosťáren a vzkazů nadrápaných na desky školních lavic. Právě během této činnosti došlo k založení skupiny Pastelka, která byla asi o půl roku později přejmenována na DIOGENES.
U jejího zrodu nepochybně stáli Radek "Gejza" Valenta a Venca Louč, výčet jehož přezdívek by se pravděpodobně nevešel ani na Internet. Okolo kapely se motali i další spolužáci, ale pokud si správně vzpomínám, k provozování hudby se později nikdo z nich neodhodlal. I nám to chvilku trvalo. Myslím že celé prázdniny se nedělo nic. Teprve v září se začalo zkoušet. Tajně. Z rodičů o kapele nikdo nevěděl, což bylo vzhledem k našemu rozhodnutí hrát rock velice důležité. O téhle muzice odedávna panovaly trochu přehnané představy.
Zkoušelo se asi jednou týdně u Vaška Louče v paneláku na brandýském sídlišti. Škola nám končila v půl druhé, půlhodinu jsme měli na oběd v menze a přesun a další půlhodinu na hraní, než přijdou Vaškovi rodiče z práce. Pak jsme prchali.
Václavovi se podařilo sestrojit improvizovanou bicí soupravu z půjčeného virblu a několika okrouhlých krabic od pracích prášků, Gejza hrál na nějakou tahací harmoniku a já na španělku za sedm stovek. Pocity z prvních zkoušek jsou nepopsatelné. Kdo nikdy v žádném souboru nebyl, neumí si představit, jaké to je, když to poprvé dohromady "začne hrát". Petr Janda kdesi přirovnal své nejrannější zážitky s kytarou k pocitu "jako když se otevře nebe". Já nejsem takový poeta, ale asi tak. Bylo mi ani ne třináct, a byl jsem z té souhry absolutně na větvi. Jeden z nejsilnějších zážitků v životě, prostě zázrak.
Brzy se odehrály dvě důležité věci. Na akordeon, jímž jsme stále nahrazovali pro nás cenově nedostupné klávesy, začal hrát další spolužák Vašek Kříž a Gejza odkudsi přitáhl baskytaru. Tedy baskytaru… Šlo o historický kus, na jaký snad mohl hrávat Jiří Suchý v Redutě. Na hranatých plechových snímačích byly takové divné šroubky a struny, kdysi zřejmě normálně opletené, byly ohmatané úplně do hladka. Technici vědí, že elektrické kytary vyluzují tóny na základě chvění kovové struny v elektromagnetickém poli cívek umístěných do snímačů. Těžko říct, zda to bylo vinou snímačů nebo zda struny byly málo kovové, zkrátka ten nástroj vydával zvuky skoro neslyšné, a to i při maximálním vybuzení gramofonu, nebo přes co to tenkrát Gejza hrál. Nástroj jsem později sběratelsky ukořistil, takže mohu poznamenat spolu s Werichem: "Ještě ho mám schovanej."
Taky zkoušet se brzy začalo u Vaška Kříže, jehož opět panelákový kvartýr umožňoval prodloužit délku našich produkcí ze třiceti asi na čtyřicet minut. Několik z nich se událo za přítomnosti spolužáků, takže šlo vlastně o bytové rockové koncerty, na což se nezmohl ani Václav Havel se svými kamarády Plastiky. Ti na to potřebovali celý Hrádeček.
Gejzova kytarová elektrifikace mě donutila vážně zauvažovat o nákupu elektrické kytary. Mé celoživotní úspory, které mi ukládaly různé babičky a tetičky na knížku už od narození, činily asi tři tisíce korun. Nabídka výrobců ze státní firmy Jolana tehdy zahrnovala škálu několika typů kytar, které zřejmě socialističtí inženýři obkreslili podle běžných značek a samozřejmě zcela zpotvořili. Kytara Iris stála šestnáct stovek a šlo snad o nějakou vzdálenou napodobeninu Fendra, nejdražší byl nástroj nesoucí obchodní název Diamant. Ten tvarově odpovídal kytaře Gibson Les Paul a stál asi tři a půl tisíce. V poradně časopisu Melodie jsem si přečetl, že tato nejdražší kytara má sériovou vadu, třetí pražec je umístěn špatně a kdo si ji pořídí, měl by si nechat pražec přebrousit. Nákup kytary v socialistické prodejně hudebních nástrojů na pražském Jungmannově náměstí by vydal na samostatné vyprávění, tak snad někdy jindy. Vybral jsem si černou kytaru Galaxis za 1990 Kčs. Z dnešního pohledu opravdu pozoruhodný nástroj. V době finanční nouze jsem jej prodal a později zase koupil zpět. Takže i o Galaxisce platí: "Ještě ji mám schovanou."
Venca Louč si začal půjčovat základ bicí soupravy z brandýské hudebky a největší překážkou na cestě k vytouženému rockovému zvuku tak zůstávala tahací harmonika v rukách Vency Kříže. (Tři sestry tehdy ještě neexistovaly.) Ten dlouho tvrdil, že mu rodiče klávesy koupí a jednou nás dokonce infantilně přesvědčoval, že je má zavřené ve skříni, jenomže k nim nemůže. Bylo jasno: potřebujeme klávesáka, který má na co hrát.
Na určitou dobu problém vyřešilo hostování Gejzova bratra Vladimíra. Vláďa Valenta byl o několik let starší, hrál v zábavové kapele, skládal scénickou muziku pro amatérské divadlo a disponoval miniaturními klávesami Casio se spoustou rejstříků a automatickým bubeníkem. Dnes by takové samohrajky možná uspokojily děti v přípravce hudební školy, tehdy však budily respekt.
Zkoušky se načas přesunuly do brandýského okálu Valentových, ačkoli několik jich proběhlo i v našem rodinném sídle ve Staré Boleslavi. Nezapomenutelná byla zejména přeprava bicí soupravy z Brandýsa plně naloženým linkovým autobusem.
Z celého skoro dvouletého období pravěku skupiny Diogenes zbylo několik nahrávek na magnetofonových páscích, pár i na kazetách. Jenže nikdo neví, kde je jim konec. Třeba je ještě někdy objevíme.
TOPlist
NAVRCHOLU.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 radouz radouz | 27. dubna 2008 v 22:41 | Reagovat

Ten co je nejblíš na tý poslední fotce je muj fotr.

2 mahul mahul | 28. dubna 2009 v 10:50 | Reagovat

Ten co je nejdál na tý poslední fotce je debil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama